• Úvod
  • Odborné články
  • Ing. Lubomír Zeman: Index toku taveniny a jeho využitie v technológii vstrekovania termoplastov - teória a prax 1. časť

Ing. Lubomír Zeman: Index toku taveniny a jeho využitie v technológii vstrekovania termoplastov - teória a prax 1. časť

  • 31.12.2011
Ing. Lubomír Zeman: Index toku taveniny a jeho využitie v technológii vstrekovania termoplastov - teória a prax 1. časť

Ing. Lubomír Zeman, uznávaný odborník v oblasti vstrekovania plastov a autor mnohých technických publikácií, predstavuje problematiku indexu toku taveniny a jeho využitia v technológii vstrekovania termoplastov. Táto problematika je rozdelená do piatich článkov, takže si nenechajte ujsť druhú časť, ktorá bude publikovaná ...

Úvod

Technologie vstřikování plastů je termodynamický,cyklický tvářecí proces. Jedná se o jednu z nejpoužívanějších technologii pro zpracování termoplastů, termoplastických elastomerů, polymerních směsí, kompozitů, ale i reaktoplastů, elastomerů ( kaučuků ) a pryží. V tomto příspěvku se budu zabývat problematikou indexu toku taveniny,která se vztahuje ke vstřikování termoplastů,termoplastických elastomerů, polymerních termoplastických směsí a kompozitů s termoplastickou matricí. 

Při vstřikování termoplastů je v jednom,stále se opakujícím pracovním cyklu, vždy nutné připravit z příslušného, od výrobce předem upraveného ( plniva,barviva,retardéry hoření,kompatibilizátory,aditiva upravující zpracovatelské,fyzikální,tepelné, mechanické vlastnosti,odolnost proti degradaci a stárnutí,odolnost proti povětrnostním vlivům,odolnost proti biologickým činitelům,atd. ) granulátu,včetně úprav provedených na dodaném granulátu před vlastním vstřikováním u výrobce výstřiků ( vysušení pod určený zbytkový obsah vlhkosti,aditivace nadouvadlem,smíchání s barevným koncentrátem,s přídavkem recyklovaného materiálu,atd. ), teplotně co nejhomogennější polymerní taveninu,kterou působením vstřikovacího tlaku a vstřikovací rychlosti,přes rozvodný systém vstřikovací formy, co nejšetrněji,tj. bez výrazného smykového namáhání,dopravíme do temperované,případně chlazené tvarové dutiny formy. 

V tvarové dutině působením dotlakové fáze vstřikovacího procesu ( tlakové působení po určenou dobu ) se snažíme eliminovat tepelnou objemovou kontrakci – výrobní smrštění – tak,aby výstřik po ochlazení a vyhození z tvarové dutiny formy měl předepsané tvary a rozměry,včetně dalších požadovaných kvalitativních parametrů.

Reologie

V předešlém odstavci je uveden pojem tavenina,její doprava do tvarové dutiny formy,tj. hovoříme o toku polymerní taveniny. Každé tvarování a tedy i vstřikování je možné jen tehdy,když ve hmotě dochází k toku. Tokem se zabývá nauka zvaná reologie. 

Reologie je vědní obor mechaniky spojitých prostředí ( mechaniky kontinua – mechanika kontinua je část mechaniky,která se věnuje pohybu plynných,kapalných a deformovatelných pevných látek a také silovým interakcím,vzájemnému působení dvou nebo více činitelů v takových tělesech ), který se věnuje zkoumání a modelování deformačních vlastností látek, zejména závislosti deformace, napětí a času. Reologie je tedy nauka zabývající se deformací a tokem. Název reologie má původ v řečtině, kde rheos znamená řeka, tok či proudění. Reologie je tedy v doslovném překladu věda o toku.

Při proudění tekutin působí na ně smykové napětí a systém koná práci. Práce smykového napětí se mění na teplo a tento proces nazýváme vnitřní tření ( disipace mechanické energie – disipace,z latinského dissipatio = rozptylování,označuje nevratnou změnu jedné energie na jinou energii ). Viskozita je látková vlastnost,která udává jaký je odpor proti vzájemnému pohybu jednotlivých částic tekutin,respektive jak snadno se tekutina poddá napětí. Čím vyšší je viskozita,tím větší bude odpor tekutiny k pohybu.

Reologie se však neomezuje pouze na tokové chování kapalin, ale jak již bylo uvedeno výše, také na deformaci tuhých těles, které za určitých okolností ( v čase ) rovněž tečou. „Panta rhei!“ - Vše plyne! - Hérakleitos z Efesu (cca 540 až 480 před naším letopočtem ). 

Základní veličinou v reologii, která charakterizuje tokové chování je viskozita, která určuje míru vnitřního odporu materiálů vůči vnějšímu zatížení, jinak řečeno odpor proti toku.  K udržení toku taveniny je zapotřebí hnací síly, jejíž velikost bude záviset na velikosti makromolekul, molekulové hmotnosti a velikosti mezimolekulárních sil v daném termoplastickém polymerním materiálu. 

Viskozita je dána poměrem,zlomkem smykového napětí ku smykové rychlosti,přičemž smykové napětí je podíl síly a plochy,na kterou síla působí. Smyková deformace, respektive smyková rychlost je podíl smykového posunu ku výšce objemového elementu,na který působí smykové napětí. Popis uvedeného je na obrázku číslo 1:

Ing. Lubomír Zeman  
 Obr. č. 1 : Definice viskozity 

 

Vzorec pro výpočet viskozity jako podíl smykového napětí a smykové rychlosti platí pouze v případě,že viskozita je závislá pouze na teplotě a chemické povaze měřené látky a není závislá na smykové rychlosti. V takovém případě je možno definovat tokovou křivku jako přímkovou závislost smykového napětí a smykové rychlosti,směrnice konkrétní přímky je potom hodnota viskozity a platí přímá úměra – čím je vyšší teplota,tím je nižší hodnota viskozity. 

Uvedená přímá úměra u polymerních materiálů neplatí,protože u nich je viskozita závislá i na hodnotě smykové rychlosti – toková křivka není přímka,ale je to exponenciála. U polymerních materiálů se viskozita spočítá jako konzistence,soudržnost nebo jako zdánlivá viskozita,což je poměr smykového napětí a smykové rychlosti v daném bodě tokové křivky. Konzistence se určí jako směrnice tečny k tokové křivce v daném bodě a tedy je platná pouze pro konkrétní smykovou rychlost – objasnění je na obrázku číslo 2: 

Ing. Lubomír Zeman  
Obr. č. 2 : Tokové křivky a výpočet viskozity 

 

Reologie zkoumá tok a deformaci hmoty a zjednodušeně se dá tato věda popsat tak, že popisuje vztahy mezi deformací a napěťovou odezvou zkoumaného materiálu. Deformace může být buď smyková nebo elongační ( tahová ). Napěťové odezvy zkoumaného materiálu mohou být buď přímo nebo nepřímo úměrné vyvolané deformaci přes veličinu nazývanou viskozita ( smyková nebo elongační ), která určuje odpor materiálu proti smykové popřípadě tahové deformaci. Její stanovení se provádí na speciálních přístrojích, tzv. reometrech. Mezi základní typy reometrů patří rotační a kapilární.  

Po základním popisu pojmu reologie můžeme odpovědět na otázku – jaký význam má reologie pro technologii vstřikování termoplastů ? Odpověď je v podstatě jednoduchá – pro správné nastavení technologických parametrů vstřikovacího procesu je nutné vědět jak velký odpor vůči deformaci má konkrétní zpracovávaný materiál.  

Nejběžněji měřenou reologickou veličinou u polymerních tavenin je smyková viskozita v závislosti na intenzitě toku,nebo-li rychlosti smykové deformace, kterou je nutno měřit v širším rozsahu teplot, aby bylo možno získat informaci i o její závislosti na teplotě, což je při zpracování polymerních tavenin klíčové. V případě polymerních směsí ( dva a více polymerů ) nebo kompaundů ( směs polymeru a aditiv ),respektive kompozitů (polymerní matrice s plnivem) je nutno mimo teplotní závislost viskozity stanovovat také závislost viskozity na koncentraci jednotlivých složek ve výsledném materiálu. 

Reologie polymerů sleduje chování polymerní taveniny v průběhu jejího zpracování a kvantifikuje ( kvantifikace = určování množství ) reakci materiálu na tok. 

Reologie zkoumá vztahy mezi deformací a napěťovou odezvou kapalin. Obecně může být napěťová odezva buď přímo úměrná deformaci ( newtonské kapaliny, kde konstantou úměrnosti je newtonská viskozita ) nebo nepřímo úměrná ( nenewtonské kapaliny, kde je viskozita funkcí rychlosti deformace,popřípadě času ). 

Je třeba zdůraznit, že pro nenewtonovské kapaliny nemá pojem viskozity jako látkové konstanty fyzikální význam a je nutno jej nahradit tokovou křivkou v potřebném rozsahu tečných napětí. Vzhledem k možnosti různých anomálií nelze přitom spoléhat na hodnoty získané extrapolací. Údaj zdánlivé viskozity změřený na jednoduchém viskozimetru bez udání tečného napětí nebo rychlostního gradientu může sloužit pouze pro orientační srovnání konzistence,soudržnosti nenewtonských kapalin stejného druhu měřené na stejných přístrojích a za stejných podmínek.

Nenewtonská kapalina  

Většina polymerních látek se během toku chová newtonsky jen při velmi nízkých rychlostech smykové deformace – oblast A, tzv. první newtonské plató na obrázku č. 3 „Typická toková křivka pro polymerní taveniny“. Při zvyšování rychlosti smykové deformace přestává být na této proměnné viskozita nezávislá. Buď klesá, což je typické chování pro polymerní taveniny nebo stoupá. Přičemž v tzv. přechodové oblasti ( oblast B ) se směrnice závislosti mění, postupně se ale ustaluje do konstantní hodnoty, která určuje stupeň nenewtonského chování ( oblast C ). Popis tokové křivky uzavírá poslední oblast ( oblast D ), tzv. druhé newtonské plató, které je charakterizováno opětovným

ustálením viskozity nezávisle na stále se zvyšující rychlosti smykové deformace ( takto vysoké rychlosti smykových deformací jsou velmi obtížně měřitelné ). 

Ing. Lubomír Zeman  
Obr. č. 3 : Typická toková křivka pro polymerní taveniny 
Ing. Lubomír Zeman  
Obr. č. 4 : Křivky závislosti viskozity na smykové rychlosti pro vybrané termoplasty

 

 

Z obrázků 3 a 4 je zřejmé,že se zvyšující se rychlostí smykové deformace, smykové rychlosti viskozita daného polymerního materiálu klesá. Uvedené klesání je možno z hlediska molekulární struktury termoplastů při smykovém namáhání vysvětlit touto úvahou : taveniny polymerůmají amorfní strukturu a makromolekuly zaujímají tvar příslušející maximální entropii systému – volněsmotaná kulička ( entropie – laicky = míra neurčitosti náhodného procesu ).

Při nízkých smykových rychlostech, v oblasti A – obr. č.3 - označované za oblast maximální newtonské viskozity (asi od 10 E-1až do 10 E0s-1), lze považovat viskozitu za konstantní, rovnu maximální newtonské viskozitě, neboťmakromolekuly jsou přemísťovány jako celek. Při vyšších smykových rychlostech ( v oblasti strukturní viskozity ) dochází k poklesu viskozity, jejíž hodnota závisí na okamžitých hodnotách smykového napětí a smykové rychlosti a proto je označována za viskozitu zdánlivou. 

Pokles viskozity lze vysvětlit rozbalováním klubíček makromolekul v důsledku působení smykových sil ve směru toku. Takto více či méněrozvinuté makromolekuly se pohybují snadněji a to se projevuje poklesem viskozity. Při extrémně vysokých smykových rychlostech ( oblast D – obr. č. 3 ) se viskozita opět stává nezávislou na smykové rychlosti. Jedná se o případ, kdy by došlo k dokonalému rozbalení makromolekul. Tohoto stádia však ve výrobní praxi nelze u polymerních tavenin dosáhnout.

Jedním z úkolů reologie je matematicky popsat kompletní závislost znázorněnou na uvedeném obrázku. Je zřejmé, že oblast A dobře vystihuje Newtonův zákon o viskozitě: 

Newtonův zákon viskozity stanovuje vztah mezi napětím a rychlostí deformace jako přímou úměru, kde konstantou úměrnosti je dynamická viskozita, tzn. {\displaystyle \tau =-\eta {\frac {\mathrm {d} u}{\mathrm {d} x}},}

kde {\displaystyle \tau } je tečné napětí v tekutině, {\displaystyle u} je rychlost toku, {\displaystyle x} je souřadnice ve směru kolmém na směr proudění a {\displaystyle \eta } je dynamická viskozita, která je pro danou teplotu konstantou.

Oblast C je nejčastěji charakterizována tzv. mocninovým zákonem,kde smykové napětí je určeno vzorcem: kde K je index konzistence ( Pa.sn ) vyjadřující fluiditu,tekutost materiálu ( vysoká hodnota K znamená vysokou viskozitu,nízkou tekutost ), zlomek je gradient rychlosti podél osy kolmé na smykovou rovinu vrstev tekutiny ( s-1 ), n je index nenewtonského chování ( n>1 dilatantní; nn=1 newtonské ). 

Velkou předností mocninového zákona je jeho jednoduchost. Je to dvouparametrický model, přičemž oba parametry zjistíme z experimentálních dat. Použití mocninového zákona je omezeno skutečností, že souhlasí s experimentem jen pro určité rozmezí rychlostí smykové deformace ( oblast C ). Pro nízké rychlosti smykové deformace predikuje nekonečně vysokou viskozitu. Nepostihuje přechodovou oblast ( oblast B ), ani oblast tzv. druhého newtonského plató ( oblast D ). 

Nenewtonské kapaliny je možno dále rozdělit podle toho, jaká je závislost jejich napěťové odezvy na deformaci v čase. V případě, že je deformace nezávislá na čase, pak se může jednat o pseudoplastické nebo dilatantní kapaliny, v případě, že je odezva závislá na čase, pak se může jednat o tixotropní nebo reopektické kapaliny – viz obrázek číslo 5 a 6. 

  
  

Pseudoplastické kapaliny jsou charakterizovány poklesem smykové viskozity s rostoucí rychlostí smykové deformace. Mezi pseudoplastické tekutiny patří především polymerní taveniny a polymerní roztoky, ale také třeba jogurt, kečup nebo krev. Pseudoplasticita je ze zpracovatelského hlediska vítanou vlastností, protože snižuje energetickou náročnost při proudění kapalin v potrubí nebo při míchání kapalin.  

Reciprokým jevem k pseudoplasticitě je dilatantní chování charakterizované růstem viskozity se vzrůstající rychlostí smykové deformace. Patří sem především suspenze (pevná látka v kapalné fázi) například kukuřičný škrob rozpuštěný ve vodě.

Tixotropní kapaliny - smyková viskozita nemusí být závislá jen na rychlosti smykové deformace, ale též na čase. V případě, že se u dané kapaliny viskozita v čase při konstantním namáhání ( například při míchání ) snižuje, jedná se o tzv. tixotropní kapaliny. V okamžiku, kdy skončí mechanické namáhání, dojde k obnovení původní struktury kapaliny a viskozita se vrátí na původní hodnotu.

Opakem tixotropní kapalin jsou kapaliny reopektické, které jsou charakteristické tím, že svoji viskozitu při konstantním namáhání v čase zvyšují. Typickými reopektickými kapalinami jsou např. lubrikanty, sádra, beton nebo inkousty.

  • autor:
  • Ing. Lubomír Zeman


    Mohlo by vás tiež zaujímať



     

    Najnovšie inzeráty

    Najbližšie výstavy

    Plastikársky slovník